Alkoholismus

S alkoholem jsem se poprvé setkal ve 14 letech. Od té doby byl součástí mého života. Všichni mě znali jako toho, kdo se rád napije, je veselý a umí se bavit. A já měl pocit, že konečně někam patřím.

Dlouho jsem si myslel, že piju jen proto, že mi alkohol chutná. Pravda byla jiná. Alkohol mi pomáhal utíkat před bolestí, úzkostí a nevyřešenými traumaty. Byla to moje maska – způsob, jak se schovat před světem i před sebou samým.

Při vyhoření jsem pil lahev vína denně. Pomáhalo mi to vypnout hlavu, necítit tíhu myšlenek. Na pár hodin jsem měl pocit klidu. Až do chvíle, kdy moje tělo řeklo dost a já se psychicky i fyzicky zhroutil.

Dnes už vím, že alkohol nebyl mým problémem. Byl jen náplastí, která zakrývala hlubší rány. Díky seberozvoji a terapii jsem se naučil zvládat těžké chvíle jinak. Alkohol už nepiju – a je to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělal.