Šikana

Šikana na základní škole, šikana na střední škole, šikana na pracovišti, šikana ve vztazích. Šikana je bohužel součástí životní cesty mnoha z nás. Poprvé jsem zažil šikanu na 1. stupni základní školy, kde si mě spolužáci dobírali kvůli tomu, že mám odstáté uši, že mám dírku mezi zuby, že ráčkuji a v neposlední řadě za to, že mi zemřela máma.

Na 2. stupni základní školy se přidaly posměšky za moji obezitu a útoky na moji orientaci, ve které jsem byl zmatený a nerozuměl jsem sám sobě. Myslel jsem, že na střední nebo vyšší škole to bude jiné, ale nebylo. Stále se opakovaly ty samé vzorce dokola a já nevěděl, jak z toho ven. 

Celý život jsem se za věci, kvůli kterým mě ostatní šikanovali, styděl a neměl jsem je na sobě rád, jelikož jsem tomu, co o mně říkali a co bylo z jejich strany důvodem k šikaně, začal věřit. Abych svou situaci a postavení změnil, snažil jsem se do kolektivu zapadnout tím, že jsem dělal vše, co dělali ostatní lidé v mém okolí. V hlavě jsem měl tyto otázky:

• Kým se musím stát, aby mě měli lidi rádi?
• Co musím říct, abych lidi zaujal?
• Co musím nosit, abych zapadl do kolektivu?
• Jak se musím chovat, abych nevzbuzoval zbytečně moc pozornosti?

Prvním bezpečným místem, kde jsem mohl být sám sebou, byla terapie, která mi pomohla odbourat staré vzorce myšlení a chování. Našel jsem tak odvahu být tím, kým jsem vždy měl být – sám sebou! Až tehdy jsem pochopil, že ZAPADNOUT do kolektivu neznamená PATŘIT do kolektivu. Skutečně někam patřit znamená, že:

• cítíme pocit bezpečí, aniž bychom museli předstírat, kdo jsme,
• cítíme lásku, aniž bychom se ji snažili získat,
• si nemusíme hrát na něco, co nejsme,
• nemusíme nic předstírat a můžeme dělat věci, co nás baví,
• jsme sami sebou.

Paradoxně na nás lidi často milují právě ty věci, za které se nám dříve jiní posmívali. To nás dělá v jejich očích autentickými. Tak proč si nedovolíme vidět se tak, jak nás vidí lidi, co nás mají rádi?