Šikana

Šikana mě provázela skoro celý život.

Na základní škole se mi spolužáci posmívali kvůli vzhledu – odstátým uším, mezeře mezi zuby, řeči i tomu, že mi zemřela máma.

Na druhém stupni se přidaly posměšky kvůli mé orientaci, ve které jsem byl zmatený a nerozuměl jsem sám sobě. Doufal jsem, že na střední škole to skončí. Neskončilo.

Celý život jsem se za tyhle věci styděl. A co bylo nejhorší – začal jsem věřit tomu, co o mně říkali druzí. Abych zapadl, dělal jsem všechno pro to, abych byl „jako ostatní“. Přemýšlel jsem:

Kým se musím stát, aby mě měli rádi?

Co musím říct, aby mě přijali?

Jak se chovat, abych nevzbuzoval pozornost?

Prvním místem, kde jsem mohl být sám sebou, byla až terapie. Tam jsem našel odvahu být tím, kým jsem vždy měl být – sám sebou.

A tehdy jsem pochopil zásadní rozdíl: zapadnout neznamená patřit.

Patřit znamená cítit se v bezpečí bez přetvářky. Být přijímaný se všemi chybami i odlišnostmi. Být sám sebou.

Paradoxně právě to, za co se mi kdysi posmívali, je dnes to, co mě dělá autentickým. A lidé, kteří mě mají rádi, mě milují právě pro to.