Úmrtí rodičů

Když mi bylo šest let, zemřela moje máma na rakovinu.

Jako malý kluk jsem trávil hodně času mimo domov a nechápal, proč nemůžu být doma. Často jsem brečel a ptal se, kde je.

Na jedné rodinné sešlosti mi konečně oznámili pravdu: „Máma zemřela na rakovinu.” Přestal jsem plakat a odešel do pokoje. To bylo naposledy, kdy se mnou někdo o její smrti mluvil.

V tu chvíli mé dětství skončilo. Cítil jsem, že se musím postarat o mladšího bratra, zatímco táta trávil dny v hospodě. Moje jediná vzpomínka na něj je, jak ho prosím, aby šel domů – a on nikdy neposlechl.

Dlouho jsem v sobě nosil hněv. Nenáviděl jsem ho za to, že tu nebyl. Že mi nedal lásku ani oporu, kterou jsem tolik potřeboval. Až ve svých třiceti jsem měl sílu tohle téma otevřít v terapii.

Tehdy jsem pochopil, že on se nezmění – ale já ano. Přestal jsem čekat na omluvu, kterou mi nikdy nedal. Začal jsem místo hněvu hledat pochopení a odpuštění. A díky tomu jsme dokázali obnovit vztah otce a syna.

V roce 2023 mu diagnostikovali stejnou rakovinu, na kterou zemřela i moje máma, když mi bylo šest let. O pár měsíců později, v únoru 2024, ve věku 57 let odešel.

Nikdy bych nečekal, že budu vděčný za to, že jsem ještě před jeho odchodem dokázal náš vztah dát do pořádku. A už vůbec ne, že člověk, kterého jsem celý život odmítal, mi bude tolik chybět – a že k němu budu cítit tolik lásky a pochopení.

Pokud procházíš ztrátou a cítíš se na to sám, vím, jak těžké to je. Napiš mi a domluvme si konzultaci – nemusíš tím procházet sám.