Workoholismus

„Nemůžu, mám moc práce.“

„Dneska se mi to nehodí, nedorazím.“

„Když vydržím ještě rok, tu pozici dostanu.“

Dlouho jsem netušil, že jsem workoholik. Přišlo mi normální tvrdě na sobě pracovat a zůstávat v kanceláři dlouho do večera. Vlastně víc než normální – důležité. Až vyhoření mi ukázalo pravdu. Tehdy jsem se psychicky i fyzicky zhroutil.

Po škole jsem nastoupil do bankovnictví. Tvrdě jsem na sobě pracoval, zůstával v práci dlouho do noci, nikdy neřekl NE. A stoupal jsem po korporátním žebříčku. Věřil jsem, že plním svůj sen. Ve skutečnosti jsem jen naplňoval očekávání, která mi společnost vtloukala do hlavy:

Musíš mít prestižní práci.

Musíš mít vysoký plat.

Musíš mít byt. Nebo radši dva.

Musíš mít práci na prvním místě.

Musíš. Musíš. Musíš.

Ale co když nechci?

Čím víc jsem rostl v práci, tím prázdnější jsem byl v osobním životě. A tak jsem se nořil do práce ještě víc – s nadějí, že další povýšení mi přinese štěstí. Nepřineslo. Přineslo jen zhroucení.

Dnes už vím, že práce není nepřítel. Ale nesmí být smyslem života.