Workoholismus

5s reels: 

• Nemůžu, mám moc práce.
• Dneska se mi to nehodí, nedorazím…
• Když vydržím ještě jeden rok, tak tu pozici dostanu…

To, že jsem workoholik, jsem pochopil až v rámci svého vyhoření, kdy jsem se psychicky i fyzicky zhroutil. Do té doby mi přišlo úplně normální (ne-li důležité) pracovat od rána do večera v práci, kterou jsem ani nikdy nechtěl dělat. Dělal jsem ji ale proto, abych si zajistil uznání rodiny a svého okolí. 

Po vysoké škole jsem nastoupil do bankovního sektoru, kde jsem v důsledku své tvrdé práce, nekonečných přesčasů a snahy někomu něco dokázat velice rychle začal stoupat po „korporátním žebříčku” nahoru. Měl jsem pocit, že si plním svůj sen, který mi od malička rodiče, škola, lidé v mém okolí či společnost vtloukali do hlavy:

• musíš mít práci, která je společensky uznávaná – mám, 
• musíš mít práci, která je velmi dobře placená – mám,
• musíš vlastnit byt nebo aspoň hypotéku – mám dokonce 2 byty,
• musíš mít práci na prvním místě – ano, osobní život neexistuje,
• když se naskytne příležitost, i ta, kterou nechceš, nesmíš říct ne, neboť možná už nepřijde,
• musíš se snažit nad rámec svých pracovních povinností tak, abys dostal lepší pozici,
• musíš hodně pracovat, aby ses měl v důchodu dobře.

Musíš. Musíš. Musíš. A co když nechci? Tak musíš vydržet, prostě musíš. 

Čím jsem byl úspěšnější v rámci svého pracovního života, tím více jsem pociťoval prázdnotu ve svém osobním životě. Prázdnota mě pomalu začala ovládat a já nedělal nic jiného, než že jsem se více nořil do práce a doufal jsem, že to přejde. Doufal jsem, že když vydržím, budu v práci povýšen a budu naplněný úspěchem. Nemohl jsem být dále od pravdy. Mé rozhodnutí vydržet a pracovat víc a víc zastavilo mé tělo a řeklo dost! Dostal jsem se do vyhoření.