Mít sám sebe rád

Vyrůstal jsem bez fungujícího domova. Vyrůstal jsem bez rodiny, která by mi řekla: „Mám tě rád takového, jaký jsi.“ Vyrůstal jsem v prostředí kde:

• bylo normální, že můj otec každý den chodil do hospody a já na něj čekal, až dorazí domů, aby si na mě našel chvíli čas,
• jsem se musel po smrti své matky starat o svého mladšího bratra a nahradit mu otce, který utápěl svůj žal v alkoholu,
• nebylo normální sdílet své pocity, a tak jsem je spolu se svými problémy řešil vnitřně tak, že jsem se je naučil ignorovat a utíkat před nimi,
• jsem neměl nikoho, kdo by pro mě byl oporou, byl jsem na všechno sám, a tak jsem si vytvořil své falešné já, které mi pomohlo dospět a vše zvládnout.

Mé falešné já, které jsem si vytvořil, mě provázelo většinu mého života. Pomohlo mi přežít těžké okamžiky, ve kterých jsem se neměl o koho opřít. Zároveň jsem se však spokojil s tím, že žiji život, který není můj, ale je to život, který ode mě chtějí ostatní:

• chtěl jsem dělat atletiku, ale začal jsem místo ní hrát fotbal, neboť jsem chtěl zapadnout do společnosti a táta byl rád, že hraju fotbal jako ostatní „normální“ kluci,
• vybral jsem si střední školu, ale šel jsem studovat tu, kterou pro mě chtěla moje babička,
• místo koníčků, které jsem měl rád, jsem chodil na kroužky, které dělala většina, abych zapadl do kolektivu,
• odkládal jsem své sny a cíle na později a vždy upřednostnil sny a cíle ostatních lidí – stal se ze mě tzv. people pleaser, tedy člověk, který má potřebu se někomu zavděčit, zajistit si tak jeho přízeň, náklonnost a kupovat si tak jejich lásku.

To celé mimo jiné vyústilo v to, že když jsem cítil, že mi je v partnerském vztahu někdo schopný dát lásku, našel jsem si milion důvodů, abych tento vztah ukončil, neboť jsem nevěděl, jak na lásku reagovat, natož jak ji dávat ze sebe. Neměl jsem se rád a byl jsem přesvědčený, že si lásku nezasloužím.

Pamatuji si na okamžik, kdy jsem na jedné hodině terapie byl poprvé schopný říct nahlas, že se mám rád tak, jako má matka ráda své dítě – prostě takové, jaké je! Přestal jsem hledat uznání a lásku v ostatních lidech ve svém okolí a poprvé jsem byl schopný dát ji sám sobě já.

Byl to moment, na který nikdy nezapomenu. Poprvé ve svém životě jsem přijal sám sebe, a to se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi, se všemi chybami, které jsem v minulosti udělal, za které jsem se styděl. Pocítil jsem obrovskou úlevu, jako kdyby ze mě spadla tíha celého světa, která mě nutila se chovat určitým způsobem a být někdo, kdo nejsem. Poprvé jsem se spojil se svým vnitřním já, které vždy čekalo na to, až budu mít dostatek síly ho objevit.