Sebehodnota

„Nikdy z tebe nic nebude.“

„Jsi divný, nikdo tě nebude mít rád.“

„Proč nejsi normální jako ostatní?“

Podobné věty jsem slýchal v dospívání častěji, než bych chtěl. Zpočátku jsem se snažil nevyčnívat – oblékal jsem se, choval a zajímal o stejné věci jako lidé kolem mě. Jen abych zapadl. Jen abych nebyl terčem.

Jenže čím víc jsem se snažil být někým jiným, tím víc jsem nenáviděl sám sebe. Začal jsem věřit slovům, která na mě mířila. A objevily se myšlenky, že možná opravdu nestojím za nic.

Žil jsem ve strachu, že někdo odhalí, kdo doopravdy jsem. Utíkal jsem před sebou samým – alkoholem i vztahy, které jsem radši ukončil dřív, než jsem mohl být zraněný.

Teprve smrt mého otce mě zastavila. Uvědomil jsem si, že žít ve lži není život, ale přežívání. A že čas, který máme, je příliš drahý na to, abychom ho trávili tím, že popíráme sami sebe.

Dnes už vím, že skutečná hodnota není v tom, co si o nás myslí ostatní, ale v tom, jak vidíme sami sebe. Přijal jsem se se všemi chybami i slabostmi.